"Velmi dobře znám záludná zákoutí mánie s psychózou, a také nesnadnou cestu z deprese (maniodeprese).
Dnes se prostřednictvím tohoto blogu snažím pomáhat lidem žijícím s bipolární afektivní poruchou (BAP) a jejich rodinám, jak s BAPkou žít plnohodnotný život*.
Ráda bych, aby můj příběh byl nadějí, že z pekla psychiatrické diagnózy i léčebny existuje cesta ven."
*Ovšem i mé dny nejsou 100% růžové a nálady se střídají. Aktuální náladu, která odráží i stav tohoto blogu, najdete na stupnici -4 až +4 níže.
+1
Dneska ráno jsem opět vstala s myšlenkou: A k čemu to všechno? Jako každý jiný den v posledních několika měsících, možná letech, se mi špatně vstává a neustále se sama sebe ptám: Proč bych měla dnes vstát? Jako první mě napadne odpověď: Prostě proto. Jakoby mi odpovídal sám pán Bůh. Protože, když nevstaneš, tak se to všechno zhorší: Možná...
Byly doby, kdy jsem nad fyzickými bolestmi trošku ohrnovala nos. Zdálo se mi, že psychická bolest se té fyzické nemůže vyrovnat. Dnes už vím, že je (asi) nelze srovnávat. Zajímavé ovšem je, jak se na takové duševní onemocnění a dejme tomu fyzické zranění dívá okolí. Zlomená končetina jde vidět. Zlomená duše moc ne. Podle toho i usuzuji, že...
Byl jsi citlivý na slovíčka. Rozdíl pro Tebe byl mezi „mrzí mě“ a „je mi to líto“. Tak citlivý jsi byl. Milovala jsem Tě, jak jen dcera může milovat svého otce, a když Ti to nestačilo, řekla jsem „jako sůl“. Tak moc mi chybíš. Přitom jsi celou dobu věděl, že láska je nade všechno koření. Žádného takového už na světě...
Bude to rok, co jsem nic kloudného nenapsala. Nicméně, odmítám se vzdát. Dokonce zvažuji, že bych už odhalila svou tvář a neschovávala se za tu potrhlou narůžovělou blondýnu z fotobanky, která se mi však hodně líbí. Asi už mám na to koule! Jenže, když budu psát svým jménem, budu stále tak autentická? Může mi to nějak ublížit? Poraďte mi...
Podtitul: Hráči se smrtí: Takový můj běžný den. Přemýšleli už jste někdy nad tím, že jste třeba antilopa, která žije v buši/savaně a jste prostě obklopeni všemi těmi predátory (lvi, hyeny, levharti, gepardi, šakali a další)? “Jenže my tak žijeme, jen si to neuvědomujeme,” já (Praha, 22.2.2024 00:22; pozn. místo a čas vždy důležitý, proč? – to zatím netuším) ...
Pondělí 19. 2. 2024: Tento blog se snažím vést podle jisté dramaturgie, aby celkově dával smysl, aby články na sebe navazovaly, aby to zkrátka mělo hlavu a patu i nějaký vývoj. Naposled jsme ale něco napsali s Kamem Boo v srpnu 2023. To jsem měla operovaný, celkem těžce zlomený, kotník a asi už druhý rok byla v lehké depresi, diagnostikovanou mou paní...
Ke svému druhému psychotronovi jsem chodil rád, pokud mi teda zrovna nebylo pekelně blbě. Byl to vyšší charismatický muž s hedvábným témbrem v basbarytonovém hlase. Ve dveřích ordinace každého pacienta zdravil jménem, pevným podáním ruky a úsměvem. Osobně si myslím, že úsměv v ksichtu psychiatra je opravdu dar přírody. Když jsem u něj začínal jako bipolár amatér, byla moje diagnóza “jen”...
Zpočátku se mi tam vůbec nechtělo, ale ta obrovská bolest z osamocení, neplnění režimu a touha se posunout dál, mě tam dotáhla. O “TAM” mluvím o “nápomocných organizacích”, jak jim říkám, které pomáhají lidem s duševním onemocněním začlenit se zpět do “normálního” života. Nabízejí takzvanou sociální rehabilitaci. Ve větších městech jich je hned několik, některé najdete také pod názvem Centrum...
Můj děda Alois ze Slezské Ostravy mě moc nemusel. To asi proto, že se neměli rádi s tátou. Nikdy ale nezapomenu, jak mi občas říkával: „To viš, synku, sranda musi byt, aji gdyby na chleba nebylo.“ Vzpomínám na něj – byl to zajímavý člověk a byl svůj. Hodně jsem si na něj vzpomněl v roce 2016, kdy jsem pod silným tlakem...
Tento článek věnuji svým přátelům BAPkařům jako velké díky, že se s nimi cítím doma, když se ve skutečném domově jako doma zrovna necítím. Od určité doby jsem se cítila a často také pořád cítím jako outsider. Zkrátka, že nikam nepatřím, určitě ne na tuto planetu. Ještě jsem samu sebe také plně nedestigmatizovala a často mám pocit, že když vyjdu...
Bipolární kočka
Kamo Boo