Je horší zlomená noha nebo zlomená duše?

Byly doby, kdy jsem nad fyzickými bolestmi trošku ohrnovala nos. Zdálo se mi, že psychická bolest se té fyzické nemůže vyrovnat. 

Dnes už vím, že je (asi) nelze srovnávat. Zajímavé ovšem je, jak se na takové duševní onemocnění a dejme tomu fyzické zranění dívá okolí. 

Zlomená končetina jde vidět. Zlomená duše moc ne. Podle toho i usuzuji, že to je více či méně lehké pro okolí to či ono pochopit. Co je mi však nově zřejmé, že zlomená duše může i pomyslně způsobit zlomeninu končetiny, aby se zlomená duše trochu napřímila, poléčila, snad možná i vyzdravila. 

Tohle není žádný esoterický příběh, ale děj, který se mi přihodil v červnu 2023. A protože moje hlava poslední léta pečlivě probírá každou myšlenku, která se v ní urodí, přesně vím, na co jsem myslela, když jsem si/když se mi zlomil kotník. Pamatuji si ale také na myšlenku, která ve mně proběhla, když jsem si/když se mi zlomilo zápěstí v šesti a v devíti letech. 

Ta myšlenka měla jakýsi nádech typu: “Teď JIM to předvedu!”

Nad zlomenou rukou jsem měla šanci přemýšlet nesčetněkrát, nad zlomeným kotníkem jsem přemýšlela celé léto 2023. Nemohla jsem se hýbat a tak na přemýšlení bylo času habakuk. 

A tak jsem došla k závěru, co jsem komu chtěla předvést? Předvést, že něco umím, že za něco stojím, že jsem DOST? 

Myslím, že to je to, co mne v jádru trápí úplně od malička a v tomto srovnání je jedno, jestli jde o zlomenou končetinu nebo duši, spíš by mě zajímalo, kde jsem k této touze dokazování toho, že za něco stojím, a tedy jisté prvotní zlomenině, přišla. A tak možná úplně prvotně nejde o končetinu, duši, ale o zlomené srdce. 

Proto je pro mne zlomené srdce ze všech bolestí ta největší a troufám si říci, že se také nejdéle hojí. Protože, kdo jsou ONI, kterým jsem to chtěla dokázat? Je to máma, táta, brácha, partner, teta, strýc, kamarádka, já sama sobě? 

Upřímně si troufám říci, že v případech všech mých fyzických zlomenin šlo o nedostatek jakési jistoty v kramflecích a očekávala jsem od sebe víc, než jsem byla v daný okamžik schopna dát – sobě i světu. A také tam byla nezměrná touha někam patřit. Být součástí, sounáležitě být k prospěchu, mít pocit, že mě “mají” rádi.

Ale jak se učím celý život a nově i na terapii, kam chodím k PhDr. Radimovi Kahánkovi, nejdůležitější je mít ráda sama sebe, a to na prvním místě. No, a až to jednou dokážu, možná se nevyhnu fyzickým zlomeninám, to se asi může nějakou nehodou stát vždycky, ale věřím, že ta moje dušička už zlomená nebude.

A to bych přála i vám.

Tak se mějte rádi vždy na prvním místě vy sami <3.