Zlobím se, BAPko, zase mě chceš dostat! Po, po, po, pomoc, pomoc!

Pondělí 19. 2. 2024:

Tento blog se snažím vést podle jisté dramaturgie, aby celkově dával smysl, aby články na sebe navazovaly, aby to zkrátka mělo hlavu a patu i nějaký vývoj. 

Naposled jsme ale něco napsali s Kamem Boo v srpnu 2023.  To jsem měla operovaný, celkem těžce zlomený, kotník a asi už druhý rok byla v lehké depresi, diagnostikovanou mou paní psychiatričkou jako subdeprese.

Subdeprese je pro mne stav, kdy můžu fungovat. Občas napíši i něco optimistického. Ovšem, ve srovnání s tím, jak se cítím od nového roku, tedy výrazně, ale výrazně! lépe, až na “dramatické” emoční výkyvy tohoto týdne, které mě pracovně odrovnaly na celých 24 hodin každého pracovního dne, je subdeprese totální humus. 

V subdepresi mě okolí vnímá, že taková prostě jsem: moc nemluvím, hlavně, že funguju, i když jsem skleslá … prostě tak to je … Vždyť jako “zombies” chodí takhle mnoho lidí. Ne, že bych se po dva roky neusmála, byly dny, kdy to šlo, ale už i já sama jsem přijala svou novou “osobnost”, že vlastně to je můj “normální stav”. 

Normální stav, kdy usnu i v botech v posteli, protože nemám sílu si jít vyčistit ani zuby, normální stav, kdy nemůžu ráno vstát a odpoledne si jdu na 3 hodiny lehnout. Vlastně to byl pro mne tak “normální” stav, že jsem skoro přesvědčila i svou paní psycholožku a paní doktorku, že takhle je to “normální”. 

Není, nejsem taková a nikdy jsem nebyla. Jsem přirozeně akční a optimisticky laděná holka. Kdyby se ještě dnes uznávalo (už se to prý neuznává) Hippokratovo třídění temperamentu do čtyř typů, tak jsem vždycky ve stavu remise (když se BAP neprojevuje) byla sangvinik se sklony k melancholii, flegmatik v depresi nezávisle na jejím levelu, a cholerik jsem, když na mě deprese, nebo mánie jde. 

“A teď se tak  moc zlobím a vztekám!
Na sebe i na celý svět a hlavně na BAPku!
Cítím, jak mě chce zavřít do sklepení, do deprese.
Vidím ji, cítím ji, a mám šanci ji zastavit. Znám i spouštěč.
Ale já se nedám!”

Zlobit se je normální, v depce se zlobit nelze, takže se budu zlobit teď, dokud mě babizna nezavře a prosím vás, nezávisle na dramaturgii blogu, o pomoc.

Psaní mně osobně, že to někdo slyší, čte, že nejsem sama, když celý svět mě “neposlouchá, nechápe”, takže existuje čtenář, který “chápe, naslouchá”, ale i mnohým dalším BAPkařům, pomáhá.

Jenže vedení blogu jako je hosting, doména a redakční systém něco stojí (Mioweb je nejlepší, ale v jeho politice nejsou možné slevy pro invalidy). A já, i když se snažím pracovat, jak jen to jde, nemám na zaplacení “byrokracie”.

Blog už byl dokonce dnes (19.2.2024) málem smazán. Zachránili ho tito hrdinové, všichni v invalidním důchodu, kteří se na to vše, zatím, složili. A já slíbila, že jim to vrátím. 

Úterý 20. 2. 2024:

Zakládám v těch všech emocích veřejnou sbírku pro fungování tohoto blogu. A tímto vás z celého srdce <3, prosím, nejen o pomoc, byť byste měli přispět stokorunou, ale i o její sdílení, jeden jediný komentář způsobí zázrak. Pomůže to nejen mne BAPku zastavit, kdy občas nevím, zda jsem radostná, nebo na mě jde mánie, nebo smutná, protože na mě jde depka, ale i mnohým dalším BAPkařům ulevit od bapkařského každodenního boje. 

Středa 21.2.2024:

Dojímám se, jak ohromné štěstí mám. Z nadhledu se mám vlastně dobře, i když na účtě 20 Kč a to v pátek musím zaplatit telefon, jinak mě odpojí. Ještě, že mám ten pracovní. Někdo na sbírku jen tak dal 1000 Kč! Někdo si nás BAPkařů fakt všiml. A já děkuji z celého srdce. Ohromně mě to nakoplo i rozplakalo (vděčností).

Čtvrtek 22. 2. 2024:

Absolvuji dvě terapie. Emoce se stabilizují. 

Pátek 23. 2. 2024:

Odpojili mi telefon (politika O2: už jsme vám dali velkou slevu). 

Sobota 24.2. 2024:

BAPka se zklidnila a já tady končím s Werichovou pohádkou Byl jednou jeden král s tím, že

“Láska je nade všechno koření”. 

Děkuji, Laskavý přispěvateli,  přidá se někdo další? 

S úctou, láskou a pokorou, 

Bipolární kočka.