Jak z toho, sakra, ven! | Rodina & lásky

“Vstát z postele mi pomohla síla lásky: pes, maminka, tatínek, brácha, Ladik, Jaro Slávik, Pavel i Rafael.” 

Když mi poprvé diagnostikovali střední depresi v 17 letech a nasadili mi léky, moc jsem tomu nevěřila. Měla jsem pocit, že mě léky tlumí. Dnes už vím, že částečně to tak je, ale byl to také projev samotné deprese.

Rodiče si tehdy moc nerozuměli, já jsem dospívala a cítila se na všechno sama. Když umřel náš pejsek, byl to pro mne skoro konec světa. Ze samých jedniček na vysvědčení jsem najednou měla skoro samé čtyřky a spolužáci to přičítali tomu, že jsem buď líná se učit, nebo jsem hloupá.

Byla jsem tak strašně zoufalá, nerozuměla jsem ničemu, nic se mi nechtělo. Do školy jsem se bála chodit a hlavně jsem byla strašlivě unavená, takže jsem často “čas za školou” trávila spánkem. Nešlo se mi vůbec učit a všechno se jen zhoršovalo.

Poprvé mi pomohl pes

Dostalo se mi do života ale ohromné štěstí. Známá mi darovala štěňátko zlatého retrívra a já najednou měla “pro koho žít”. Štěňátko mne doslova nastartovalo do “nového života” a já maturitu nakonec “vytáhla” zase na samé jedničky.

S pejskem to pak na dalších 10 let bylo fajn. Vystudovala jsem vysokou školu, měla hezká zaměstnání. A pak to začalo.

Po první hospitalizaci v psychotické mánii, přišel propad do těžké deprese. Pak zase mánie s psychózou, pak deprese. A takhle se to zopakovalo několikrát.

Pro mou rodinu, především pak pro rodiče a jejich partnery, ale také pro mého bráchu, stejně tak jako pro mé partnery i přátelé to byly těžké časy.

Několik “přátel” jsem i ztratila, ale dnes už je za přátele nepovažuji. Naopak, ti, kteří při mně v těžkých chvílích stáli, jsou se mnou dodnes, a za to si jich moc vážím. 

Někteří “noví” lidé, nebo ti, se kterými jsem už dávno ztratila kontakt, zase neví, jak se ke mně mnohdy chovat, protože když jsem “veselá”, mají strach, jestli to není mánie. Tak je to někdy těžké.

V depresích zase partneři mých rodičů nechápali, že když ležím v posteli a nejsem schopná vstát, že je to projev nemoci. Mysleli si, že jsem líná. To můj stav jen zhoršovalo.

Maminka mne doslova na kolenou vytáhla z postele

V těch nejtěžších chvílích mi ale pomohla síla lásky k mým blízkým a jejich ke mně. Z úplně nejhorší deprese mě vytáhla maminka.

Po jedné hospitalizaci s těžkou depresí mě po měsíci v trochu lepším stavu propustili domů a nařídili, že musím i nadále dodržovat režim jako v nemocnici. To znamená v 6:00 ráno vstát, najíst se a pokusit se něco dělat.

Doma je ale doma. Nebyla jsem tedy sama u sebe v bytě, ale právě u mámy. Ta vždy, i když sama špatně spí, mě přišla v 6:00 ráno vzbudit. Já ale nebyla schopna vstát, řekla jsem až za chvilku. Chodila mě budit co 15 minut, přemlouvala, naléhala, zlobila se, ale já byla schopna vstát a dobelhat se možná tak ve 12:30 na oběd.

Takhle to trvalo možná něco přes dva týdny. Po dvou týdnech už se zlobil i partner mámy, že nic nedělám, jen ležím.

Jednoho rána maminka zase přišla, klekla si k posteli a začala hrozně plakat, že už neví, co má se mnou dělat, že musím vstát a s pláčem odešla. Hrozně mě to bolelo, bolelo mě jen otevřít oči. Byl to nadlidský úkon.

V tu chvíli jsem se ale nějak přemohla, řekla jsem si v jádru, že přeci takhle v tom tu mámu nemůžu nechat. Přes veškerou bolest celého těla, příšernou únavu, kdy mi nešlo udržet oční víčka otevřené, jsem vstala a šla se nasnídat. To byl první krok. Další den, už jsem zvládla si nejít lehnout po snídani. Další den jsem zvládla i pěti-minutovou procházku. Začalo se to zlepšovat.

Láska je největší silou ve vesmíru

Podobně tomu bylo i v jiném období deprese. Byla jsem šíleně, ale opravdu šíleně zamilovaná do jednoho mého blízkého přítele Ladika. Strávil se mnou v depresi ne jeden den. Ovšem po tom, co už u mě přečetl všechny knížky a já pořád ležela v posteli, vstal a řekl: “Já už tady nemůžu být, jdu se projít, venku je krásně, jdeš se mnou?”

Představa, jak mi slunce pálí do pokožky, jak mě kouše i to nejjemnější hedvábí na pokožce a jak mě při každém kroku bolí všechny klouby, jsem neměla tu nejmenší odvahu říct: “Ano, jdu.”

Jenže, obul si boty a vážně šel. Z posledních zbytků energie jsem vykřikla: “Jdu” a opět přes veškerou bolest vstala: “Přece nenechám svou lásku odejít.”

Procházka byla pro mě děsným zážitkem. Vyjít na malý kopeček, bylo jako vyšplhat se na Mount Everest. Ale dala jsem to a od té doby se začalo opět vše zlepšovat.

Byl tu ale také táta, který mi nosil do postele Vincentky, které mi v tom stavu pomáhaly. Brácha, který se mnou trpěl hodiny a hodiny v hospodě, kdy sám pomalu pil pivo a já vodu a nic jsem hodiny a hodiny neříkala, nevěděla jsem co, v hlavě bylo úplně prázdno, ale důležité bylo, že se mnou byl.

Léčily mě skutečné i platonické lásky

A pak přišel Pavel. Můj přítel, člověk, který mě zná horem dolem a nikdy, ale nikdy, mě zatím neopustil. Neopustil mě, když jsem nemohla a často stále nemůžu vstát, který pozná, který pláč je z bolesti a který z marnivosti. Člověk, který mě stále podporuje, že psát tento blog má smysl.

V těžkých chvílích, kdy ale Pavel nebo Ladik nebyli na blízku, jsem si vzala na pomoc platonické lásky jako je Jaro Slávik – jo, ten porotce z talentové show, nebo Rafael, moje zidealizovaná pravá láska, která neexistuje. I kvůli nim se mi povedlo vstát mnohdy z postele a zkusit to, zkusit jít dál přes veškerou bolest.

A také kvůli nim všem jsem se chtěla uzdravit, nebo aspoň dostat do rovnováhy, začít brát léky, aby už nikdy nepřišla ta omamná mánie a pak těžký propad do deprese. 

A tak, kdo mě zachránil? Lékaři, psycholožka, rodina nebo mé lásky? Myslím, že oni všichni a jsou to oni, kdo tvoří základy mé záchranné sítě: Jak z toho, sakra, ven!

Uvědomuji si, jak velké štěstí mám a doufám, že i vy máte někoho takového na blízku – když ne skutečného, tak třeba i toho vymyšleného!

Pro jistotu uvádím opět seznam krizových linek, na které stojí za to zavolat, když už nevíte kudy kam!

Kladina jménem ŽIVOT není snadná, ale věřím, že se na ní všichni naučíme tančit – stačí, když nás aspoň na chvíli někdo podrží za ruku!

S láskou, úctou a pokorou,

Bipolární kočka