Jak z toho, sakra, ven! | Záchranná síť

“Jak z toho, sakra, ven!”  mě za můj život napadlo několikrát. Myslím, že to úplně poprvé bylo, když mi bylo 11 let. V té době jsem začala přibírat na váze a měnit se v ženu.

Jak z toho, sakra, ven! mě však také napadlo:

• Když ve 14-ti začaly úzkosti.
• Když se mi něco nepovedlo.
• Když přišla první a x-tá deprese.
• Když jsem měla panické ataky, že se vrací mánie, deprese, psychóza nebo všechno najednou.
• Když se začala projevovat obsesivně kompulzivní porucha. 
• Když jsem zamrzla – nahromaděním úkolů, strastí a zodpovědnosti – jsem byla paralyzována tak, že nešlo dělat “nic” . 

Jediné co se mi v těch chvílích dokázalo točit v hlavě bylo:

Jak z toho ven! Jak z toho ven! Jak z toho ven! 

Kořeny a větvičky mého života s BAPkou

V 11-ti letech jsem zatoužila stát se modelkou. Po vzoru jednoho filmu, konkrétně Záměna (Harlequin 1, 1994), jsem chtěla chodit po přehlídkových molech a nosit tu nejparádnější módu. Zároveň jsem chtěla být však i chytrá a vzdělaná. 

Začala jsem dost běhat i cvičit. Vstávala jsem v 5:00 ráno, hodinu a půl cvičila nebo běhala. Připravila jsem se do školy, po škole studovala a věnovala se hře na klavír, malování nebo tanci. Začala jsem také trénovat na přehlídková mola. 

A ač jsem četla v Bravíčku (tehdejší časopis) i v různých knihách o tom, že přibírat na váze je v tomto věku běžné, mně se to nelíbilo. 

Potají jsem vyhazovala svačiny, nechodila ve škole na obědy, a když jsem musela absolvovat společné jídlo doma, hned po tom jsem jej šla vyzvracet na záchod.

Že to nebylo dobré řešení na to, jak z toho ven, dnes samozřejmě vím.

Naštěstí mi to (ne)řešení nevydrželo dlouho a soustavně. Možná se budete divit, ale už v 11-ti mi bylo toho jídla (už tehdy jsem byla malá environmentalistka) a peněz rodičů líto, a také jsem měla hlad. 

Přesto si myslím, že i když mé experimentování s jídlem netrvalo nijak zvlášť dlouho, dostatečně rozkolísalo chemické procesy v mém mozku. Zcela určitě to nevím, ještě jsem o tom s žádným lékařem, ani paní psycholožkou nemluvila. Osobně to však vnímám společně s tehdejší těžkou životní situací mých rodičů za jednu z mnoha větývek prvopočátku rozvoje BAPky. 

Narodila jsem se už s BAPkou?

Rovněž netuším, zda ve mně už BAPka sídlila před narozením a různými životními událostmi se jen probudila. Dle alternativních  přístupů prý ale každý, kdo se dovnitř sebe podívá – to ví. 

Podle mě jsem se už s ní narodila, protože ještě z 6-ti let si pamatuji takový vjem, kdy jako duše vesmírným vírem vstupuji do svého těla v mámině břiše. Bylo to něco jako vidění, které bylo velice silné. Nikomu jsem o tom neřekla, bylo to mé tajemství, které by lékaři asi označili za blud nebo halucinaci. 

V rámci psychóz mi takováto vidění chodila pořád s tím rozdílem, že v 6-ti to přišlo a pominulo a já si řekla: “Fajn, to je hezké”. Ve 30-ti jsem chtěla zjistit víc, až jsem tomu úplně propadla a ocitla se mimo realitu. O tom ale někdy příště. 

Nesnadné přijetí smrti blízkých

Další větvičkou mé BAPky určitě byla smrt babičky a dědečka z maminčiny strany, a také smrt strejdy, švagra mého táty. Všechno se to stalo v jeden rok, když mi bylo osm let. K těmto událostem a zvláště pak k babiččinému pohřbu se vracím ve vzpomínkách často. Smrt a její nepřijetí byly často tématem mých pozdějších psychóz i depresí. 

Když jsem pak kdykoliv byla ve stavu “Jak z toho sakra ven” začala jsem nejdříve hledat okamžitá řešení, jak si ulevit. Ne vždycky byla vhodná, protože se později jednalo o sebepoškozování, kterým se to ještě zhoršilo. Dnes to řešení, a to i okamžité, vidím v kontaktování odborníků na duševní zdraví. 

Po delší době jsem začala hledat kořen problému

Myslím, že já svůj kořen, jeho větvičky a pomyslné zamotané klubko společně s lékaři, paní psycholožkou a jinými terapiemi jsem už našla, hodně rozmotala a stále rozmotávám. Je určitě dobré ho znát, smířit se s ním a pak také vědět, co s tím. 

Záchrannou síť proto považuji za nezbytnou

Na své cestě Jak z toho, sakra, ven! jsem však poznala, že je určitě dobré mít a znát svou takzvanou záchrannou síť. Mít ji pod sebou považuji za nejdůležitější aspekt na cestě životem s BAPkou či babiznou, jak ji někdy proklínám. V mnoha ohledech je to život krásný – mám bohatý vnitřní život, jsem také (někdy až moc) velmi empatická, ovšem někdy je to zkrátka utrpení až k nevydržení. 

Moje záchranná síť je tak utkána z následujících vláken (kéž bych je znala a důvěřovala jim hned na začátku):

• Psychiatr a léky
• Psycholog
• Arteterapie
• Aromaterapie
• Nápomocná organizace
• Partner
• Rodina
• Přátele
• Komunita a peers
• Krizové linky
• Spirituální ukotvení 
• Základní lidské potřeby
• Denní jízdní řád (režim)
• Spánek
• Cvičení
• Světlo
• Být potřebná
• Péče o životní prostředí
• Práce
• Pes

Psychiatr a léky

Psychiatr/psychiatrička by měl být člověk, kterému maximálně důvěřuji a pokud nemohu takového najít, hledám tak dlouho, dokud nenajdu. 

Já jsem prvního psychiatra, kterému jsem začala důvěřovat, našla až na pátý pokus. Mezitím, protože jsem lékařům nedůvěřovala (o tom se můžete dočíst v mém příběhu), jsem odmítala léky a byla opakovaně hospitalizována. 

Léky jsem odmítala užívat z mnoha důvodů. Hlavním důvodem byl fakt, že jsem si dlouho odmítala připustit, že se mě týká psychické onemocnění, a také proto, že jsem měla pocit, že mi nepomáhají. Všechno to byla ale právě nemoc – ať už mánie, deprese, psychóza, úzkost, panická ataka či obsesivně-kompulzivní porucha. 

Co bych tenkrát poradila sama sobě s tím, co vím dnes:

Když mi lékař nevyhovuje, nebo mu nedůvěřuji, tak hledám jiného. Zkrátka, ne každý sedne každému, to je podle mě naprosto v pořádku. Čím rychleji ho najdu, tím rychleji se začnu uzdravovat.

Léky

Mně osobně trvalo rok, když už jsem našla pro sebe toho pravého psychiatra (a že jich zas tak moc ve všech městech a koutech není), než jsme společně s lékařem našli ten správný lék – případně – kombinaci léků. Já jsem vystřídala několik stabilizátorů nálady, antipsychotik, antidepresiv i léku proti úzkosti. Nakonec dnes užívám jen antipsychotikum (Abilify) v malé dávce a Oxazepam, když už úzkost nejde vydržet. 

Co bych tenkrát poradila sama sobě s tím, co vím dnes:

Důvěřovat, že s lékařem najdu tu správnou kombinaci a mít trpělivost – se sebou i s ním. Hlavní je, že se začnu léčit.

Psycholog/psycholožka

Najít pro sebe toho správného psychologa pro mne bylo alfou a omegou všeho.

První psycholožku mi našli spolužáci v 16-ti na gymplu. Odešla jsem s větou: “Víte, na všechno vždycky budete sama, a když přijdou myšlenky na sebepoškozování, jděte si místo toho zaběhat.” 

Další psycholožka v 18-ti letech mě vždy nechala s pocitem: “To mi je líto, ale musíte se s tím smířit.” 

Pan psycholog v mých 25-ti letech poradil: “Všude si napište – všechno má svůj čas – buďte trpělivá.” 

V 28-mi letech se na mne velmi známá psycholožka naštvala se slovy: “Vy chcete být jako můj syn – neřešit problémy.” 

V největší depresi ve 31 letech mi pátá psycholožka sdělila: “Když mi nemáte, co říci, tak se nemáme o čem bavit.” 

A konečně až na šestý pokus jsem našla paní psycholožku, která mne provází posledních pět let. Vždy měla se mnou trpělivost, i když jsem v depresi nic neříkala, nikdy mě nesoudila, a laskavě a opatrně vždy probrala a probírá každé téma, se kterým se jí svěřím. Za to jí patří můj velký dík a vděčnost. 

Jistě měli ostatní psychologové také (svou) pravdu, ale myslím, že v těch případech jsme si nesedli – tedy oni mě určitě ne. Kdybych si však v 16-ti víc věřila, hledala bych takového psychologa, který mi sedne – a pomůže. Možná bych se vyhnula všem těm hospitalizacím.

Co bych tenkrát poradila sama sobě s tím, co vím dnes:

Hledat tak dlouho, dokud nenajdu a nečekat a netrápit se s tím sama. A určitě nenahrazovat klasickou psychoterapii tou alternativní, i když ta pod dobrým vedení té klasické může být podpůrná. 

Hlavními vlákny v mé záchranné síti je nyní má lékařka a psycholožka

A tady dnes skončím. V léčbě bipolární afektivní poruchy, sebepoškozování, obsesivně kompulzivní poruchy, úzkostí a panických atak, to na prvním místě byli vždy lékaři klasické západní medicíny, i když až na pátý pokus a klasická psychoterapie, i když až na šestý pokus, kteří mi pomohli s: „Jak z toho, sakra, ven.“  

Během své cesty a běhu na dlouhou trať jsem vyzkoušela i alternativní směry. Ty mě v tom však trochu víc vymáchaly, a také v určitém hledisku pomohly – jen bych je pro začátek nezaměňovala a třeba později až pod dobrým vedením ze strany lékařů a psychologa, využila některé postupy. 

Držte se a určitě, pokud jen máte trochu síly, si sepište nebo namalujte svou záchrannou síť. Alespoň pro je totiž vodítkem k tomu: „Jak z toho, sakra, ven!“

A pokud, zatím, nemáte žádného lékaře, psychologa, podporu v rodině nebo přátelích a potřebujete s někým mluvit, nebojte se a nestyďte se zavolat na krizovou linku. Já ji také jednou využila a moc mi pomohli – vlastně okamžitě. Řada z nich funguje 24 hodin 7 dní v týdnu, seznam najdete zde. 

S láskou, úctou a pokorou, 

Bipolární kočka

!Tento článek není odborným příspěvkem ve smyslu lékařského doporučení, ale člověka, který s bipolární afektivní poruchou žije. Pro konzultaci se vždy obracejte na svého lékaře!