Jak z toho, sakra, ven! | Přátelé, komunita a peers

Tento článek věnuji svým přátelům BAPkařům jako velké díky, že se s nimi cítím doma, když se ve skutečném domově jako doma zrovna necítím. 

Od určité doby jsem se cítila a často také pořád cítím jako outsider. Zkrátka, že nikam nepatřím, určitě ne na tuto planetu. Ještě jsem samu sebe také plně nedestigmatizovala a často mám pocit, že když vyjdu ven, mám na hlavě napsáno „JSEM BLÁZEN“ stejně viditelně jako je viditelná jizva po útoku Voldemorta na čele Harryho Pottera. Vlastně tu jizvu vidím a cítím pořád a to se ani nemusím dívat do zrcadla. 

Často se tak cítím osamocena a jak se zpívá v této písni „CREEP“ a „WEIRDO“, tedy jako nějaký podivín. V Mém příběhu píšu sice o tom, jak mám harmonické vztahy v rodině a s přáteli, není tomu tak ale vždy.

Ne vždy je to o „mých“ výkyvech nálad

Někdy nastane období, a nyní si já ani má terapeutka nemyslíme, že je to způsobené mými výkyvy nálad, kdy rodinné vztahy harmonické nejsou – alespoň já to tak necítím. Mé dvě blízké kamarádky nemají často také čas, protože se pochopitelně věnují své rodině a dětem. 

Nad to, rodina a ani nejbližší přátelé ne každý den pochopí a porozumí stavu, ve kterém se nacházím. Je to totiž těžko přenositelné – těžko pochopitelné a velice obtížně se o tom komunikuje. 

Jsem proto nesmírně vděčná a je to další vlákno mé záchranné sítě, že jsem našla partu BAPkařů, kteří podrží, pochopí, povzbudí a navíc jsou to skvělí lidé i jen tak na pokec a zábavu v hospodě, když se celý svět “spikne” proti mně. 

Koukni na BAP skupiny na Facebooku

Tedy, každému, kdo je halt BAPkař a svou “partu” si ještě nenašel, doporučuji připojit se do FB skupiny: Bipolární afektivní porucha – maniodeprese, kde najde spřízněné duše. 

Když jsem se poprvé připojila do této skupiny já, moc dlouho jsem tam nezůstala. Nechtěla jsem si připustit, že s BAPkou také žiji. Upřímně, zpočátku jsem vlastně všechny BAPkaře považovala za outsidery.

A když si vezmeme takovou tu pomyslnou Gaussovu křivku normality, tak opravdu jsme asi spíš na “okraji” společnosti, než v jejím průměru. 

Jenže život není “jen” statistika. A přiznejme si, dá se na to podívat také z jiného úhlu pohledu – všichni kdo jsou vyjímeční či až geniální se také nenachází v průměru Gaussovy křivky, ale na jejím okraji. 

Po nějakém čase, když jsem pak BAPku konečně přijala a připustila si, že je to onemocnění podobné jako jsou onemocnění jiná (např. cukrovka, kdy si cukrovkáři musí píchat inzulín a BAPkaři zase brát psychofarmaka), jsem se ke skupině opět připojila.

Můj první BAPkařský sraz

Díky skupině jsem pak zjistila, že pražští BAPkaři se scházejí. Nesměle jsem oslovila “vedoucího” 🙂 skupiny a vyrazila na svůj první sraz. 

Očekávala jsem cokoliv. Z psychiatrických stacionářů jsem měla zkušenost, že lidé s psychickým onemocněním jsou nespolehliví – tedy, že si s vámi domluví schůzku, na kterou nedorazí a ani nepřijde omluvná sms. 

Když jsem ale vešla do restaurace, kde se sraz konal, byla jsem mile překvapena nejen tím, že tam opravdu byli a byli skuteční :-), ale také tím, s jakými milými, úžasnými a hlavně vyjímečnými lidmi jsem se seznámila. V mých očích jsou to všichni hrdinové, kteří se statečně perou a bojují s tím co já – s BAPkou. 

Dneska jsem hrdá a šťastná, že konečně aspoň trochu někam patřím: mezi ty geniální supermany a superwoman. 

Díky moc kamarádi.

Přeji vám, ať také najdete ty své, nikoliv podivíny, ale superhrdiny!

S láskou a úctou, 

Bipolární kočka