Jak jsem zatočila s duchy a démony!

Dobrý spánek považuji za jedno z mnoha důležitých vláken mé Záchranné sítě a Jak z toho, sakra, ven! A protože byl poslední článek trochu víc vážný, zkusím dnes malinko odlehčit a sepsat dnes už pro mne humornou historku o tom, jak se dobře vyspat a nemít ze spánku strach. Podtitul tohoto článku by se tak mohl jmenovat:

“Moji démoni se bojí andělů, antipsychotik, plyšáků a psa!“

Ve snu  z těla vystupuji už od tří let

Už úplně odmalinka, co si pamatuji tak od tří let, jsem mívala velmi živé sny, které se mnohdy těžko daly oddělit od reality, od bdění.

Nebyly to běžné sny, ze kterých jsem se snadno probudila. Kolikrát to byly sny ve snu, já si uvědomovala, že spím, ale i když jsem se snažila probudit, nešlo to.

Často jsem se tak ve snu probudila a vystoupila ze svého těla – takové pocity často popisují lidé se zážitky blízkými smrti. Často jsem tak měla strach, že umírám.

Už když jsem byla malá, tak mě něco ve snu z těla jakoby vytáhlo a odneslo pryč. Někdy to byla krásná krajina, ze které jsem se naopak nechtěla probudit.

Byla jsem na místech, kde žije tak akorát Voldemort

Častěji mě to však odneslo na ponurá místa jako jsou hřbitovy, ale také zvláštní seance v záhrobí, kde lidi chodili v kápích a vypadalo to tam jako hodně temné místo. Horší než místa, kde sídlil Voldemort a jeho kumpáni z Harryho Pottera.

Je jedno, jestli jsem byla malá nebo velká, tyhle sny, ze kterých se nešlo probudit mě provázely celý život. Bylo pro mne těžké jít někdy spát, bála jsem se usnout. Strach usnout jsem také mívala v rámci psychóz, ať už při mánii nebo depresi.

Dnes už vím, že tyto sny chodí právě, když spím málo nebo na mne působí nějaký stres, a to i ten nevědomý.

Půl roku jsem nemohla pořádně spát

V jednu dobu v těžší depresi, asi tak před čtyřmi lety, to už však bylo k nevydržení. Noc co noc jsem se ve snu probudila, viděla své tělo, jak leží na posteli a kolem mne zlí démoni. Těžko je popsat. Když se vrátím k Harrymu Potterovi, tak byli dost podobní mozkomorům. Různě na mne sahali, chtěli mi vysát duši. Jednou mi jeden z nich sahal až do mozku, to bylo hodně nepříjemné a děsivé.

Nejhorší bylo, že jsem věděla, že spím, ale nešlo se nijak probudit. Musela jsem toto noční trýznění tak často vydržet.

V té době nepomohl ani prášek na spaní a já měla čím dál větší strach usnout. Přitom jsem věděla, že spát musím. Občas zabrala antipsychotika na noc.

Co jsem věděla bylo, že když usnu s plyšovým medvídkem, tak mě démoni nenavštíví – proč, to nevím. Ale někdy jsem plyšového méďu tak křečovitě držela, že mě z toho ráno bolela ruka, anebo mi upadl a démoni přišli. A taky ve 33 letech spát s plyšovým medvědem není nic na chlubení.

Démoni pak ve formě bludů začali mluvit i při bdění. Třeba když jsem umývala nádobí, mě nabádali k tomu, že život nemá žádný smysl, ať toho nádobí nechám, že mě stejně jednou dostanou.

Už jsem věděla, že to není skutečnost, ale halucinace nebo blud. Byly to sice vnitřní hlasy, které zvuk neměly, i když kdyby mi je někdo pustil z reprobeden, určitě bych je poznala. Byly proto tak skutečné, že bylo těžké je neslyšet a ignorovat.

Zachránil mě nápad paní psycholožky

Trvalo to dlouho, až mi jednou paní psycholožka říká: “Víte, já sice na duchy a podobná zjevení nevěřím, ale to neznamená, že pro vás není toto téma důležité. V těch vašich snech se často objevují samí zlí duchové a démoni. Když jsou ty sny tak živé, co kdybyste si zavolala nějakého anděla na pomoc?”

To byl nápad za cenu celého jednoho života, takže nevyčíslitelný. Někteří psychologové by měli být placeni horami zlata.

Ještě ten den jsem přišla domů a šla umývat nádobí. Zase přišel nějaký démon a říkal, že mě stejně dostane, ať si říká psycholožka, co chce. V duchu jsem si zavolala archanděla Michaela (jeho sošku jsem totiž dostala od táty k bakalářským státnicím). Archanděl Michael přišel a s démonem zatočil. Prostě mu v duchu (nic a nikoho jsem neviděla, jen slyšela vnitřním hlasem) řekl, ať vypadne. A on vypad.

Nadešla noc a já se těšila, že se vyspím. Tu noc v živém snu, kdy jsem se zase probudila ze svého těla a viděla ho ležet na posteli, přišel sám Satan. Ne, vážně si nedělám srandu. A já věděla, že to dám.

Zavolala jsem archanděla Michaela. Přišel, stál za mými zády, ale neviděla jsem ho a nevěděla, jak vypadá. Cítila jsem jen světlo. Dodal mi odvahy. Já vstala z postele a už nevím jistě, zda jsem měla světelný meč nebo něco podobného, ale myslím, že rukou jsem odhodila Satana na zeď a zakřičela:

Menetekel!

Nevím, kde se ta slova ve mne vzala, určitě jsem je už někde slyšela, ale neměla jsem ponětí, co znamenají.

Satan zmizel. A začala znít veselá hudba. Objevili se tam mí blízcí, kteří jsou už v nebi a začali jsme všichni tančit. Byla to jízda.

Když jsem se ráno probudila, věděla jsem, že jsem zvítězila.

Duchové se občas vrací i dnes. Naposled to bylo loni v létě. V té chvíli volám ale své lékařce, ta zvýší antipsychotika, a také archanděla Michaela a já vím, že nad zlými démony vždycky zvítězíme. Někdy také jako exorcista chodím po bytě se šalvějí (ta má čistit prostor) a poslouchám tuto píseň:

Takže si jistě o mně musíte teď myslet, že jsem blázen. To mi však nevadí, mám na to papír a jsem vděčná hlavně za to, že ten Satan mě už nenavštěvuje.

Už mám ale také psa, se kterým se spí prostě báječně. Ten totiž nedovolí nikomu, aby na mne v noci kdokoliv cokoliv zkoušel, a to ani při bdění – takže se sexuálním životem mám sice utrum, ale zase se mi dobře spí a s BAPkou se dá tak celkem dobře vyjít.