Byl jsi citlivý na slovíčka. Rozdíl pro Tebe byl mezi „mrzí mě“ a „je mi to líto“. Tak citlivý jsi byl. Milovala jsem Tě, jak jen dcera může milovat svého otce, a když Ti to nestačilo, řekla jsem „jako sůl“. Tak moc mi chybíš. Přitom jsi celou dobu věděl, že láska je nade všechno koření. Žádného takového už na světě...
Pondělí 19. 2. 2024: Tento blog se snažím vést podle jisté dramaturgie, aby celkově dával smysl, aby články na sebe navazovaly, aby to zkrátka mělo hlavu a patu i nějaký vývoj. Naposled jsme ale něco napsali s Kamem Boo v srpnu 2023. To jsem měla operovaný, celkem těžce zlomený, kotník a asi už druhý rok byla v lehké depresi, diagnostikovanou mou paní...
Ke svému druhému psychotronovi jsem chodil rád, pokud mi teda zrovna nebylo pekelně blbě. Byl to vyšší charismatický muž s hedvábným témbrem v basbarytonovém hlase. Ve dveřích ordinace každého pacienta zdravil jménem, pevným podáním ruky a úsměvem. Osobně si myslím, že úsměv v ksichtu psychiatra je opravdu dar přírody. Když jsem u něj začínal jako bipolár amatér, byla moje diagnóza...
Můj děda Alois ze Slezské Ostravy mě moc nemusel. To asi proto, že se neměli rádi s tátou. Nikdy ale nezapomenu, jak mi občas říkával: „To viš, synku, sranda musi byt, aji gdyby na chleba nebylo.“ Vzpomínám na něj – byl to zajímavý člověk a byl svůj. Hodně jsem si na něj vzpomněl v roce 2016, kdy jsem pod silným tlakem...
Dobrý spánek považuji za jedno z mnoha důležitých vláken mé Záchranné sítě a Jak z toho, sakra, ven! A protože byl poslední článek trochu víc vážný, zkusím dnes malinko odlehčit a sepsat dnes už pro mne humornou historku o tom, jak se dobře vyspat a nemít ze spánku strach. Podtitul tohoto článku by se tak mohl jmenovat: “Moji démoni se bojí andělů, antipsychotik, plyšáků...
Bipolární kočka
Kamo Boo