A k čemu to všechno?

Dneska ráno jsem opět vstala s myšlenkou:

A k čemu to všechno?

Jako každý jiný den v posledních několika měsících, možná letech, se mi špatně vstává a neustále se sama sebe ptám:

Proč bych měla dnes vstát?

Jako první mě napadne odpověď:

Prostě proto.

Jakoby mi odpovídal sám pán Bůh.

Protože, když nevstaneš, tak se to všechno zhorší:

Možná také přemýšlíte, jaký má ten život vlastně smysl, když se často tak člověk bezútěšně a pořád kvůli něčemu trápí. Navíc, když je v depresi, radost necítí téměř žádnou a z ničeho.

Já abych cítila v posledních letech radost, musím se dohnat k velkým výkonům, což ale vyžaduje hodně energie. U mě jde totiž o heroické výkony, kdy můj TO DO LIST má přes 20 položek a jen když je ten den naplním, tak si můžu v klidu odpočinout.

A ač se říká, že takový TO DO LIST by měl mít maximálně 1–2 úkoly hlavní a 2–3 menší, já když tyto naplním, radost mám stejně až malinkato malou při těch 20. Je to téměř nestihnutelné. Když to naplním náhodou jeden den, druhý den jsem vyčerpaná.

A tak jsem se stejně jako jiné dny probudila do dne mrzutě s otázkou:

Jaký to má tak asi smysl?

Na nic jsem, zatím, nepřišla, jen mi do hlavy přichází stále citáty typu:

„Život má takový smysl, jaký mu dáš.“

Budiž mým smyslem aspoň tento blog/deník, jeden čtenář, kdy věřím, že to v tom nejsem sama a tudíž i ten jeden čtenář si řekne:

„Nejsem v tom sám.“

Nakonec jsem to dnešní ráno ale přežila. Vyvenčila pejska, dala mu najíst a pospíchala do práce.

Ač to momentálně není mé vysněné povolání, je to práce hodně rutinní, hodně s čísly a hodně zaměřená na detail, když jsem se začala soustředit, což dříve bývalo daleko těžší, docela mi to i uteklo a měla jsem z toho alespoň trochu dobrý pocit.

Ranní chmury byly ty tam.

Další tíseň nastala, když jsem se vrátila domů.

V posledním roce na mě chodí častěji osamocení. Kamarádky mají rodiny, jiné úspěšné kariéry a na mě jakoby celý svět zapomněl. Někdy si s jednou kamarádkou volám, ale chybí osobní kontakt.

A k čemu to všechno?

Pejsek potřeboval ven.

Šli jsme ven.

Pak jsem měla online paní psycholožku, se kterou jsem vše probrala a na chvíli bylo malinko líp.

Ale nakonec jsem se rozhlédla po prázdném bytě:

A k čemu to všechno?

Definitivní odpověď neznám.

Na něco se ale těším.

Těším se, že až si přečtu knihu Viktora Frankla: A přesto říci životu ano, té odpovědi budu mnohem blíže.

A vám přeji, ať v každém okamžiku nacházíte smysl, ne ten definitivní, ale aspoň ten malý svůj, i kdyby to bylo:

„Kytička potřebuje a tak ji musím zalít.“