Princ Krasoň zemřel | Proč jsem pořád tak smutná

      „Vyber si co chceš.“

A tak ses rozdal – citem i mincemi –  až se Ti svět zdál mrzutý, tati. 

Snažila jsem se Ti to vrátit… snad aspoň maličko…ale už nezjistím, zda to bylo dost. 

Byl jsi citlivý na slovíčka. Rozdíl pro Tebe byl mezi „mrzí mě“ a „je mi to líto“. Tak citlivý jsi byl.

Milovala jsem Tě, jak jen dcera může milovat svého otce, a když Ti to nestačilo, řekla jsem „jako sůl“. Tak moc mi chybíš. Přitom jsi celou dobu věděl, že láska je nade všechno koření.

Žádného takového už na světě nebude.

Můj táta s velkým T

Říká se – a psychologie to údajně v určitých vývojových stádiích potvrzuje – že holčičky mají za svou „první lásku“ svého tatínka. Vytváří si tak vzor budoucího partnera. Nemohu to nepotvrdit.

Můj táta měl spoustu svých „much“, které mě otravovaly a doslova pily krev. Ale když přišlo na lámání chleba, byl to vždy milovaný tatínek. Ten, který mě podpořil v každém bláznivém nápadu a snu. I v tom, který šel proti názoru mámy.

Spolu jsme snili o tom, že jednou ze mě bude vojenská lékařka a helikoptéry budou přistávat na naší zahradě na „kopci“. Anebo, že tam bude vyhlášená veterinární klinika – a stejně budou na střeše přistávat helikoptéry. Byly to sny velké, trochu bláznivé, ale naše.

Můj tatínek, který si rád nechával říkat „táta“, miloval život se všemi jeho výšinami i hlubinami. Nikdy by nedopustil, aby jeho děti padly na dno. Vždy nás chránil a říkal:

„Tu lebeň si musíte rozbít sami. Až pak pochopíte.“

Nikdy jsme si ji s bráchou pořádně nerozbili…

…dokud neumřel.

Často opakoval:
„Počkej, až tu nebudu.“
„Uč se, dlouho tu nebudu.“
A taky, že :„Stáří stojí za hovno.“

Pamatuji si to od dob, kdy mu bylo tolik, kolik je mně teď – devětatřicet.

Princ Krasoň a Sněhurka

A tak mi chybí můj princ Krasoň, který se do mé maminky zamiloval jako do Sněhurky.
„Nastoupila do autobusu, měla na sobě pršiplášť, ty kapky deště po něm stékaly a já věděl, že je to ona,“ líčil mi, jak potkal mou maminku.

Ten pršiplášť dodnes mám. Nemá už všechny knoflíky, ale beru ho jako artefakt. Důkaz, že některé lásky se nerozpadnou ani časem.

Vyber si, co chceš

Můj táta mě uměl vzít do restaurace nebo obchodu a říct:  “Vyber si co chceš, mám na to, a tak si vyber co chceš.” To nastalo, když byly tučné roky, jak jim říkal. Stejně tak ale uměl říct:  “Vyber si co chceš, sice na to nemám, stejně si vyber co chceš,” když byly chudé roky. Vždy to řekl se stejným tónem, emočními podkresy, chcete-li, takže jste nevěděli zda mluví pravdu, nebo lež, ale vždy to bylo s otevřeným srdcem: “Vyber si, co chceš.”

Láska je nade všechno koření

Celý život si vybírám. Práci, lásku, cestu. A pokaždé v tom slyším jeho hlas. Ne jako radu, spíš jako ozvěnu: „Vyber si, co chceš.“ A tak vybírám. Ne proto, že vím. Ale proto, že mě naučil, že i to je někdy odvaha.

A já si vybrala. Ne vždy správně, ne vždy statečně. Ale s vědomím, že láska je nade všechno koření. A že i když už tu není, některé věty nezmizí. Zůstávají. A někdy mě drží víc než odpovědi.

Ať i vás drží v těch nejtěžších, nebo i nejkrásnějších chvílích láska. Ta, která byla, je, nebo bude. Protože láska je sice nade všechno koření – ale hlavně, bez lásky by to celé nemělo smysl.

…A to jsi mě, tati, taky naučil…