Jen počkej, zajíci! | Další z příběhů Kama Boo

Ke svému druhému psychotronovi jsem chodil rád, pokud mi teda zrovna nebylo pekelně blbě. Byl to vyšší charismatický muž s hedvábným témbrem v basbarytonovém hlase. Ve dveřích ordinace každého pacienta zdravil jménem, pevným podáním ruky a úsměvem. Osobně si myslím, že úsměv v ksichtu psychiatra je opravdu dar přírody.

Když jsem u něj začínal jako bipolár amatér, byla moje diagnóza “jen” cyklická depresivní porucha. Sice nechápu, proč cyklická – já tam nikdy na žádném kole nejel – ale smířil jsem se s tím. Dokonce ji sám pan doktor po čase změnil za rekurentní a já měl radost, že jsem se trochu pohnul z místa – nemoc má nějaký vývoj, a já už nejsem jen mrzký bipoamatér:).

Až po nějakých šesti letech léčby, kdy jsme střídali různé antidepresivní léky, různě je kombinovali a depky se stále vracely s víceméně stejnou intenzitou, se mě jednou zeptal:

„Poslyšte, nemíváte někdy takové nadnesené nálady, že byste třeba hodně mluvil, moc nespal, měl hodně nápadů a byl třeba podrážděný?“

Já měl zrovna F314 (= fáze těžké depky), tak jsem jen tak mumlal: 

„No nevím, ale maminka mi vždycky říkala: Ty na ty svoje blbé nápady jednou fakt dojedeš„.  

„Aha, a co tím třeba myslela?,“ zajímal se dál.

„No tak já třeba přenastavil ségře budík o hodinu dřív, aby se po ránu hezky proběhla na vlak. Pak jsme kamarádovi, co jel lyžovat, strčili do báglu hasící přístroj místo lyžáků, a podobně“.

„Rozumím. A měl jste jich hodně? Až tak, že by vás to třeba začalo obtěžovat?“

„Právě, že dost. Jenže to já mám de facto pořád. Obtěžovat…to ani né. Ono to spíš obtěžuje okolí.“

„Dobře. Kdyby toho bylo opravdu hodně, dáte mi vědět, že ano?“

Diagnóza BAPky může trvat až osm let!

Proč to sem píšu? Protože diagnostika BAP je obtížná. Někde jsem se dočetl, že průměrně trvá až osm let, než je jasno. Oni to ti psychotroni nemají vůbec jednoduché. Na BAPku není žádný přístroj, nepoznáte ji z krve, psychologické testy jsou údajně dost nespolehlivé…

A pak také problematičtí pacienti. 

Jednou mu taky povídám: „Pane doktore, já mám obavu, že ty léky, co jste mi dal, jsou nějaké nespolehlivé.„

„Nespolehlivé? Jak to myslíte?“

„No, ráno vstanu, dám si snídani, udělám čaj a vedle čaje připravím tablet a tabletky. No a pak střih, najednou je večer a já koukám, že mám tabletky v zadní kapse od kalhot!!!“.

„Jéééžíšmarjá,“ směje se lékař, „tak si kupte takový ten pořadač na léky přeci!“

„Ale joo, to já si postupně tři koupil. První jsem ztratil, druhý rozbil a třetí někomu půjčil. V hospodě myslím.„

„Noo, tak to bude mít dotyčný hezkou noc a možná i ráno, pokud jste mu tam nechal antipsychotický quetiapin.“

Byl jsem u něj přes 10 let. Nakonec mi oznámil, že se kloní spíše k BAP a předepsal lithium.

V roce 2016 jsem se rozhodl, že musím dál. Depky se prohlubovaly a prodlužovaly. Nějakým zázrakem jsem se dostal do Národního ústavu duševního zdraví (NUDZ).

Pamatuju si ale přesně, když jsem od něj naposledy odcházel. Ještě jsem se naposled otočil k zavřeným dveřím a prohlásil polo šeptem Clinta Eastwooda:

„Jen počkej, zajíci! Třeba se ještě potkáme.“

Na dveřích ordinace tiše visela cedulka:

MUDR. Richard Zajíc, psychiatrie a psychologie

Dobrej chlap!

Autor: Bipolární kocór Kamo Boo

Tip 871 Kama Boo: Pokud ti doktor nesedí…hledej dál. Není jednoduché najít toho správného. Ať už po odborné nebo po osobnostní stránce.

Tip 16,3 Kama Boo: Zkus si s doktorem udělat dobrý vztah. Občas mu třeba řekni, že si vážíš té péče. Oni si to potvůrky dost pamatujou. Konec konců, i psychiatr je tak trochu člověk, že? :D.