Myslela jsem si, že jsem ten nejhorší člověk, zrůda, která si zaslouží zemřít. Byla jsem přesvědčená, že jsem zbytečná, že život nemá žádný smysl a že všem kolem sebe život jen otravuji. Že by zkrátka na světě bylo beze mě lépe.

Když rodiče zjistili, že se sebepoškozuji, zavedli mne k psycholožce a ta pak k psychiatričce. Na psychiatrii mi moc ale terapiemi a tehdejším přístupem tenkrát nepomohli. První diagnóza byla střední deprese.

Nasadili mi jen léky a vždy jsem odcházela akorát s pocitem: jo, holka zvykej si, to je život. Z léků jsem navíc měla pocit, že mě tlumí. Částečně to byla pravda, z velké  části to byly právě projevy deprese.

Styděla jsem se, že se léčím na psychiatrii, nikomu jsem to neříkala. Tak moc jsem se styděla. Styděla jsem se, že jsem blázen a že mě nikdo nebude mít rád. Začala jsem mít ze sebe strach:  “Když se přece léčím na psychiatrii, tak jsem přece psychopat a ti přece vraždí.” Začala jsem se ještě víc nenávidět.

Zdárně a dokonce s červeným diplomem jsem pak vystudovala vysokou školu, měla jsem i velmi dobrá zaměstnání. Ta jsem ale poměrně často měnila, stejně tak mi z různých příčin nevycházely početné partnerské vztahy. BAPka se pomalu a nenápadně začala hlásit o slovo tím, že kolegové a partneři na mně sledovali výrazné výkyvy nálad, ale i mně samotné se začaly ozývat myšlenky na sebepoškozování. 

A protože psychiatr ani psycholog mi v 17 letech nepomohli, neměla jsem v ně důvěru, a také proto, že jsem se styděla, začala jsem navštěvovat různé alternativní semináře a aplikovat na sebe psychologické i ezoterické postupy, které nejsou západní medicínou zas tak prověřené.

Do různých metod, přístupů, seminářů, přednášek, knížek, pobytů  jsem investovala opravdu 500 000 Kč v průběhu 10 let, takže na ně šla veškerá má výplata. Pomohlo to trochu, hodně to vzalo, ale dle mě to spíš byly všechno katalyzátory (urychlovače), abych se na tu psychiatrii přeci jen dostala.

Ovlivněná alternativními přístupy o duševním zdraví (i když si nemyslím, že jsou špatné, jde jen o jiný úhel pohledu) jsem odmítala brát léky. Nechtěla jsem si přiznat, že se jedná o onemocnění - alespoň dle klasické západní medicíny. Právě ale klasické medicíny a ověřených postupů se nyní primárně držím, protože ty jediné mě dokázaly přivést zpátky ke spokojenému životu. 

V roce 2017 přišla další mánie s psychózou a opět mne za asistence policie hospitalizovali. Následovaly propady do těžkých depresí, takže z celého roku 2017 si pamatuji hlavně psychiatrii, případně stacionář. Takový scénář se opakoval ještě několikrát. 

Od té doby jsem prošla a procházím mnoha psychoterapiemi (např. klasická psychoterapie, arteterapie, muzikoterapie), načetla jsem mnoho informací o fungování mozku i těla, že existují spouštěče a že léky nejsou nutné zlo, zhlédla desítky zahraničních i českých videí o BAPce. 

Ve svém životě jsem si však nechala i právě část z alternativních přístupů (např. aromaterapii nebo krátkou meditaci). Vše jsem si pospojovala do takového koktejlu, který když správně namíchám, jsem schopna pracovat, mít pěkné vztahy a žít v souladu sama se sebou. Být v klidu, spokojená a někdy i opravdově šťastná.

Zázračný lék nemám, protože každý jsme individuální. Nabídnout však mohu světýlko naděje a pár tipů, jak s BAPkou plnohodnotně žít a nezbláznit se z ní. 

S láskou, úctou a pokorou, 

Bipolární kočka - autorka